Polní cesta

Přejít na obsah

Hlavní nabídka

Proč?  Zbůhdarma. Namátkou. Z potřeby básně.
Z rozkazu bloudící ozvěny a proto, že i věci nejstarší leží v síti přítomného času a protože touha je jako tkalcovský člunek v rukou tkalcově a jako meč, který i ve snách dobývá ztracenou zemi.

Vladislav Vančura Z dějin národa českého I., Selský kníže

ÚTĚCHA POLNÍ CESTY  

 "Pevnost a vůně dubového dřeva promlouvá o zdlouhavém a pomalém růstu stromu. Sám dub pravil, že jedině tak vzniká vše trvalé a pevné; že růst znamená: rozevírat se dálavám nebes a zároveň zakořeňovat v temné zemi; že vše zdárné se zdaří jen tehdy, když je člověk práv obojímu: přístupen nárokům nebeských výšin i chráněn v náruči země, která jej nosí.

Jednoduché uchovává záhadu trvalosti a velikosti. Zavítá mezi lidi nenadále, a přece potřebuje dlouhého zrání. V nepatrnosti každodenního opakování skrývá své požehnání. Rozsáhlost všeho toho, co vyrostlo a prodlévá kolem polní cesty, je nám dárcem světa. V nevysloveném jeho řeči je, jak nám praví starý mistr písem i života Eckhart, Bůh teprve Bohem.
Ale útěcha polní cesty promlouvá jen tak dlouho, dokud žijí lidé, kteří, zrozeni v jejím ovzduší, ji mohou slyšet, kteří jsou poslušni svého původu, ne však otroky intrik. Člověk se marně snaží uvést zeměkouli do pořádku svým plánováním, nepodřídí-li se sám útěše polní cesty. Hrozí nebezpečí, že lidé dneška budou nedoslýchaví vůči její řeči. Zní jim v uších už jen hluk aparátů, které pokládají téměř za hlas Boží. Tak člověk ztrácí střed i cestu."
Martin Heidegger Polní cesta

 

Ale že bludu nejdřív jdeme vstříc, já věře touze, cestám svěřil nohy.
Erasmus Rotterdamský

 
 
Luděk Ondruška Polní cestou
Luděk Ondruška: Polní cestou
 

TAM, KDE ČLOVĚK JE

Rabi Bunam vždy říkával žákům, kteří k němu přišli poprvé, historku o Ajziku, synu Jekla z Krakova. Tomu bylo po létech těžké nouze, která však neotřásla jeho důvěrou v Boha, poručeno ve snu, aby hledal poklad v Praze, pod mostem, jenž vede ke královskému hradu. Když se sen opakoval třikrát, sebral se Ajzik a putoval do Prahy.
Na mostě stály dnem i nocí stráže, takže se neodvážil kopat. Jednoho rána však přece přišel k mostu a bloumal kolem až do večera. Konečně se ho velitel, spozorovav jeho počínání, přátelsky zeptal, jestli zde něco nehledá nebo nečeká někoho. Ajzik vyprávěl, jaký sen ho sem z daleké země přivedl. Velitel se smál:
"Ty ubožáku, ty ses až sem trmácel se svými rozedranými botami jenom kvůli snu! Ach, kdo věří snům! To bych si já musel podle příkazu ze snu sbalit svých pár švestek, putovat až do Krakova a tam, ve světnici jistého Žida, měl by se jmenovat Ajzik, syn Jeklův, pod pecí hledat poklad! Dovedu si představit, jak bych chodil po všech domech, vždyť tam se jedna polovina Židů jmenuje Ajzik a druhá Jekel!" A znovu se smál. Ajzik se jenom uklonil, putoval domů, vykopal poklad a postavil modlitebnu, která se nazývá školou reb Ajzika reb Jekla.
"Uvažuj o tomto příběhu," dodával rabi Bunam, "a pamatuj, co ti říká: že existuje něco, co nemůžeš najít nikde ve světě, a že přece je jedno místo, kde to najít můžeš."
I tohle je jeden z prastarých příběhů, známých z různých národních literatur, z úst chasidů byl však pověděn skutečně nově. Nebyl pouze zevně přesazen do židovského světa, ale byl též přetvořen chasidskou melodií, ve které se vyprávěl, avšak ani toto není rozhodující: důležité je, že zprůzračněl a září z něho chasidská pravda. Nespájelo se s ním nějaké "mravní ponaučení", spíše ten mudrc, který jej vyprávěl, definitivně odhalil jeho skutečný smysl a zjevil ho.
Je něco, co lze najít ne jediném místě na světě. Je to veliký poklad, možno ho nazvat naplněním bytí. A místo, na kterém se dá najít tento poklad, je tam, kde se člověk právě nachází.
Většina z nás si jenom ve vzácných okamžicích úplně uvědomí skutečnost, že jsme ještě neokusili naplnění bytí, že náš život na tom opravdovém plném bytí nemá podíl a že žijeme takřka mimo pravé bytí. Proto neustále cítíme nedostatek, a do jisté míry se snažíme najít kdesi to, co nám chybí. Někde, v nějaké části světa nebo ducha, jenom ne tady, kde právě jsme, zde, kam jsme byli postaveni - právě zde, a nikde jinde však poklad nelze najít. V prostředí, jež vnímám jako přirozenou polohu, danou mi osudem, v tom, s čím se denně potkávám a co mě dennodenně podněcuje, spočívá můj bytostný úkol a naplnění bytí, které se otevírá mému rozhodnutí.
Martin Buber: Cesta člověka podle chasidského učení

Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky